A je to nádhera.
Někdy v polovině ledna se najednou v šedi holých větví rozvinula růžová. A byla to sláva veliká. I nějaký festival k tomu v sousedním městě mají.
Ale to všechno jsme zjišťovali až postupně, růžová krása nás zaskočila, a o to byla větším darem, protože nás zaskočila v okamžicích chmur, poněvadž byla kosa a zima, fakt.
Do toho jak první poslové radosti, růžové kvítky. Prostě mandle na stromě, to je něco úchvatného. Chodili jsme po kraji a kochali se tou nádherou. V okolních horách, kde každý kousek jen trochu schopný zadržet hlínu, je přetvořen do terásky, které kamenité zídky zadržují teplo. Právě zrají citróny, pomeranče a mandarinky a do toho tenká linka mandloní, sad, který přebírá štafetu. Krásné a bohatě obsypané stromy v nejlepších letech, na startovní čáře připravené už už pučet, plodit. Ještě pod nimi najdeš skořápky z minuého roku. Je hořká, nejez jí. A pak i opuštěné stromy, staré a seschlé, možná s jedním, dvěma zmlazeními a pár květy, ještě alespoň tohle jaro mi dejte. A černý kmen rozpraskaný, jak stará mapa, kterou už nikdo nečte. Podél cest i zapomenuté v mlází, a nebo už jenom pařez. Viděli jsme je všechny, i pozdravili a poklonili se.
Bzukot včel, a ta vůně.
Chtěla bych mít svůj mandloňový sad.
Mia
